Fufínek se našel

Děkujeme majitelům nebohého psa za jeho darování jako maskota. Za vitrínkou u divadla mu bude hezky a snad i nějakou tu radost dětem udělá.

Článek, který Hranický týden odmítl uveřejnit

Příspěvek reaguje na tento článek uveřejněný v Hranickém týdnu:

Kulturák za 15, MKZ a pár údajů navíc

Než se dotkneme tématu samotného, vyvrátíme paní ředitelce MKZ pár sladkých omylů.

Ocukrovat život chceme leda našim divákům, a to právě jen tak, aby při našich představeních zapomněli na všední starosti a měli možnost sledovat to nejlepší divadlo, jakého jsme v daných podmínkách schopni.

Činnost pracovníků MKZ tajemně a detektivně nesledujeme, prostě proto, že nám to nestojí ani za ten čas. Ostatně, není moc co sledovat. Naše nevraživost se projevila například tím, že jsme věnovali zaměstnancům MKZ dva volňásky na naše minulé představení za umístění plakátů do prostor klubu.

Označení veřejné obrany občanů proti mrhání společnými prostředky za bulvár je primitivní pokus jak zkusit toto právo delegitimovat a všichni víme, jaké typy lidí se k němu snižují.

Když se skupina lidí oficiálně registrovaná jako občanské sdružení k něčemu veřejně vyjádří a na důkaz své sounáležitosti ke společné věci ono vyjádření podepíše názvem svého občanského sdružení, nejedná se o pochybný poloanonym, jak si paní Votavová myslí. Když už se ptá, zda všichni členové ansámblu s článkem souhlasili, tak odpovídáme, že členové nad 18 let ano.

U nás je běžným zvykem, že všichni musíme nejprve s tím, co budeme dělat souhlasit, že si navzájem věříme a spoléháme jeden na druhého. Jinak bychom nebyli schopni realizovat žádnou vlastní inscenaci. Možná je paní ředitelka zvyklá na jiné metody, ale u nás to chodí takto.

Žádnou konkrétní osobu jsme v našem článku "Proč nechceme kulturák atd." neoznačili za podvodníka a lháře. Slovo podvodník dokonce není vůbec v článku obsaženo, pouze slovo podvod. Jako lživý byl myšlen samotný fakt, že za 15 milionů lze postavit plnohodnotný kulturní dům. Alespoň těm čtenářům, jejichž reakcí se nám zatím dostalo, to bylo zcela jasné.

Označení zaměstanců MKZ jako neproduktivních je věc jiná. V tomto přesvědčení nejsme ani zdaleka sami a níže je zdůvodníme.

Numerické údaje o MKZ jsme uvedli správně, jak si může každý občan ověřit na MÚ. 6 milionů byla účelově špatně udávaná cena rekonstrukce zchátralého sklepa na klubovou místnost. Skutečná cena neměla daleko k 20 milionům. Existence MKZ ukousne každý rok z rozpočtu města 3,6 milionů + rozpočtová opatření. Pokud je tohle špatně, pak to má špatně i správa města.

Nyní k původní záležitosti:

Úvahy o digitálním kině v maloměstě jsou bez budoucnosti. Za účelem zhlédnutí jakéhokoli filmu nemusí nikdo do kina, pokud to nepojme jako společenskou událost. I v takovém případě pojede za výraznějším zážitkem mnohem pravděpodobněji s rodinou do některého velkého multiplexu, nebo 3D kina. Dá se tak oprávněně očekávat, že návštěvnost malých kin bude nadále klesat, aniž by digitalizace na to měla vliv. Vybudovat v Hranicích velké 3D kino (neplést pouhou digitalizaci s 3D projekcí) je holým nesmyslem v ceně desítek milionů. Jediný typ veřejných projekcí, který má u nás alespoň morální budoucnost, jsou klubové filmy prezentované ve slušné kinokavárně. Na to stačí téměř domácí technologie, ekonomicky stále půjde v lepším případě o remízu. Tedy argument, značně vodnatý.

Nevíme, kterou oblast má paní ředitelka za záplavovou před letním kinem a nezáplavovou v areálu letního kina. Dle našich informací jde až po hledišťovou elevaci terénu o stejnou nivelitu, celou označenou za potencionálně záplavovou oblast. V roce 1997 zde dosahovala výška záplavové vody asi 1 metr. Místní si to dobře pamatují. Kolik by nás stála taková příležitostná proměna kulturního domu na bazén a zda by pojišťovny na tuto lokalitu uzavíraly smlouvy, je velice případná otázka. Těžko říci, čím se stalo upozornění na tuto závažnou skutečnost v očích paní ředitelky invektivou. Spíše se paní ředitelka měla vyhnout použitému termínu hala, který označuje objekt výrazně odlišný od kulturního domu.

I jako divadlo amatérské máme poměrně slušný přehled jak o funkci, tak o cenách jevištní techniky. Umíme s ní pracovat, nevycházíme pouze z telefonických dotazů na prodejce. Jen sálová elektroinstalace s celým světelným a zvukovým parkem by obnášela něco mezi 1 až 2 miliony korun. V podobných mezích lze očekávat náklady na vybavení nábytkem. Jen 300 středně kvalitních sálových židlí obnáší 200 až 300 tisíc korun.

Stavba splňující přísné normy na prostory určené ke shromažďování osob, současně parametry na úspornost provozu, alespoň základní požadavky estetické, akustické a pohledové a s časovým předstihem ještě technické potřeby moderních kulturních akcí prostě nebude stát 15 milionů ani náhodou, leda by se opravdu vše hodně ošidilo až na úroveň pouhé haly. Jde o investici v řádu 50 milionů s náklady na roční provoz cca 10 milionů. Pokud náš článek jen malinko přispěl k tomu, že představitelé města ztratí chuť zabývat se takovým nesmyslem, zvláště ve volebním roce, může nás to jenom těšit.

Nyní slíbené doložení nízké produktivity MKZ.

Snad každý, kdo má zkušenosti z vlastního podnikání, nebo ze zaměstnání v produktivní firmě se musí zasmát tomu, jak nadšením a usilovnou prací osazenstvo MKZ vydělalo částku 1,8 milionů korun. Započítat do výdělku dotace, dary a výrobní prostředky, které byly věnovány z cizích peněz, by jinde stálo účetního místo pro zkreslování hospodářského výsledku před majitelem firmy. Jde sice o příjem, ale z větší části nikoliv vydělaný, ale zase jen čerpaný z veřejných prostředků. I s takovými počty stačí uvedená částka sotva na mzdy v MKZ. Aby mohla pracovní místa v MKZ vůbec existovat, musíme doložit právě těch 3,6 milionu z městského rozpočtu.

To, že provozovat kulturu je v dnešní době ztrátová činnost je známá věc a není samo o sobě důvodem k odsouzení. To bychom mohli zrušit školy, nemocnice, dětské domovy atd. Například i ta umělecky nejlepší divadla v Praze pokrývají z vlastních příjmů jen takových 35% provozních nákladů. Ale málokdo má tu drzost, aby ztrátu vydával za výdělek a úspěch a současně požadoval luxusní podmínky pro práci. Zde narážíme na to, že spousty lidí běžně musí odvádět výkon v kancelářích, nebo dílnách s nedostatkem prostoru, topení či osvětlení. Přitom i na nuzné pracovní podmínky musí v plném rozsahu vydělat, jinak příjdou o místo.

Původně nám šlo jen o vyjádření se k nezodpovědným plánům vedení MKZ na další utrácení obecních peněz. Nebylo v plánu něco dále rozpitvávat, ale když paní ředitelka vynesla údajné trumfy, zkusme se kriticky podívat na jejich skutečnou váhu.

78 programů za rok znamená tak 6 programů měsíčně. Když uvažujeme jen běžné pracovní dny a odečteme stejných 6 dnů na úklid po akci vidíme, že zhruba 10 pracovních dnů v měsíci nemá 10 pracovníků se 7,75 úvazků nic moc na práci. Nejde totiž o programy vyprodukované naším MKZ, ale o akce nakoupené, které by s daleko menší dotací dovedl nakoupit každý šikovnější restauratér.

Dnes je totiž situace taková, že pořadatelé si mohou pohodlně vybírat z přetlaku nabídky kulturních pořadů a spíše hrozí, že nestihnou smazat všechnu nabízející mailovou poštu, než příjde nějaká další.

Pro porovnání - náš divadelní spolek jen teď v únoru pořádal 2 divadelní představení a 3 videoprojekce. Pro tyto akce jsme také kompletně připravili náplň. Podobně tomu bylo v červnu, srpnu, říjnu, litopadu a prosinci loňského roku. Bez jediného placeného pracovníka a s dotací MÚ 15.000,- na celoroční činnost.

Uvádět průměrný počet diváků na jednu akci jednak nic nevypovídá o skutečné kvalitě akcí, ale tak je tomu všude, větší problém je jinde. Zatímco na domácí kapely chodívá 100 - 200 lidí, na agenturní produkce chodí okolo 35 diváků, výjimečně i nikdo. Vyčteno z údajů MKZ. To znamená, že co se vydělá na vystoupení domácích umělců, není použito pro jejich podporu, nýbrž k dotaci cizích agenturních pořadů.

Je běžnou praxí, že městská kulturní zařízení v rámci svých rozpočtů zřizují různé kroužky, často je zaměstanci sami vedou, a že podporují místní umělecké aktivity a sdružení. Podporou se rozumí například materiální pomoc při produkci nových pořadů, poskytování zkušeben a aktivní nabízení místně vzniklých pořadů jiným kulturním zařízením. Naše MKZ z těchto podpůrných činností nedělá nic. Případná námitka, že na to nejsou k dispozici prostory, je jen důkazem toho, jak neuváženě byl klub v počátku technicky koncipován. Jeho nynější pracovníci však měli vědět, do čeho jdou, každý, kdo má zkušenosti s provozem kulturních domů a sálů, to hned viděl. Zřejmě tyto odborné znalosti neměli, nebo jim to, z celkem odhadnutelných důvodů, až tak nevadilo.

Článek paní ředitelky obsahuje též výčet celoměstských akcí pořádaných MKZ. Jenže všechny tyto akce probíhaly již před existencí MKZ. Pořádaly je například úřednice odboru školství a kultury, pracovnice knihovny, MIC, nebo muzea, členové Kruhu přátel hudby, aniž by za tímto účelem dostali jediný pracovní úvazek navíc. Kromě toho, že nás to teď všechny stojí mnohem více, se na žádné akci nic podstatného nezměnilo.

Pokud je třeba další příklad "produktivity" MKZ, může být. Nahlédnutím do rozpočtu města na rok 2010 můžete zjistit, kolik nás co stojí. Tak například na provoz mateřských škol dává město Hranice 3,23 mil., na knihovnu 2,92 mil., na muzeum 2,17 mil., na DDM 0,99 mil. a na všechny osadní výbory dohromady připadá 3,47 mil. korun. Na MKZ 3,56 milionů. Pokud se čtenáři jeví poměr odvedené práce a spravovaného majetku na straně jedné a dotace z rozpočtu na straně druhé v jistém nepořádku, tak nám taky.

Promiňte, milí čtenáři, bylo toho mnoho. Ale chtěli jsme popsat situaci komplexně, ať máte vše pohromadě k utvoření vlastního názoru. Snad čas věnovaný tomuto článku nebyl marný a nemusíme litovat, že jsme jej nevěnovali divadlu. Aby paní ředitelka MKZ neměla takové potíže s termínem ansámbl, následují naše jména.

Za Divadlo Štěk & spol. občanské sdružení

Michal Heger, Ivo Macháček, Kamila Tolášová, Miroslav Rabel, Tomáš Pazdera, Magdaléna Škapová, Lukáš Petřek, Milan Ondruch